Orlovky

Vznik a původ tohoto plemene hrabavé drůbeže není přesně znám a kolují o něm různé dohady. Pravděpodobně pochází z Ruska z Orlovské oblasti, kde vzniklo zřejmě křížením domácí slepice trojbarevné kresby s kohouty malajek, kteří byli chováni většinou na panských sídlech jako určitá zvláštnost či módní doplněk. Podle jiné teorie dovezl orlovky z Asie známý chovatel koní kníže Orlov.
Líbivý vzhled a na tehdejší dobu velmi dobrá užitkovost přispěly k tomu, že se v druhé polovině minulého století rozšířily i do Evropy. K nám byly dovezeny v roce 1908, kdy byly nabízeny inzerátem v časopise Svět zvířat. Chovány však byly ojediněle, a to především v rázu trojbarevném a krátkou dobu i bílém.

Jsou přechodným typem mezi typicky bojovými plemeny a plemeny středně těžkými. A právě příslušnost k bojovým plemenům je patrná ze vzhledu kohouta, především z mohutnosti těla a postoje. Chováme-li je s jinými plemeny drůbeže, bývají poměrně málo průbojné. Vyznačují se otužilostí a velkou část potravy nacházejí ve výbězích. Nevadí jim sníh ani déšť, máme-li možnost, poskytneme jim co možná největší členitý výběh, nepodmáčený a s možností ukrýt se do stínu. Průměrná uváděná hmotnost vejce je 55 g a snůška v průměru 140 až 160 vajec se žlutavou až nahnědlou barvou skořápky. Jsou to velmi dobré zimní nosnice, v létě snáška klesá.  Mnohdy je možno spatřit hejnko orlovek na zasněžené louce, jak se snaží dostat k zelenému krmení pod sněhem. Jejich mandlový hřeben není tak náchylný na omrzání jako listový u jiných plemen drůbeže. Stejně tak je atraktivní jejich kresba a např. pestrý ráz patří mezi velice ceněný a vyhledávaný. Bohužel např. udržení velmi hustého a plného vousu bílé barvy právě u pestrých je poměrně složité, stejně jako docílení dobrého osvalení. 
Chovají se ve velké i zdrobnělé formě, především ve zbarvení trojbarevném – pestrém, kde základní barva kohouta je leskle tmavohnědá, krční a sedlový závěs, stejně jako kryt křídel a záda, jsou světlejší. Na hrotu každého péra je černá skvrnka a v ní bílá tečka. Vous je bílý, jednotlivá barevná pírka jsou povolená. V krytu křídel musí převládat základní barva. Hruď a holeně jsou černé, proložené bílými péry. Slepička je v základní barvě červenohnědá, v odstínu čerstvě vylouplého zralého kaštanu. 
Dále je to zbarvení hnědé – mahagonové, kde je základní zbarvení tmavě hnědé se silným leskem. U kohoutů dáváme přednost  těm, kteří mají černý vous, hrdlo a letky, tam je vnější prapor letek hnědý, vnitřní černý. Slepička se shoduje s kohoutem, jen v krycím peří se připouští jemné stříkání a světlejší ostny, naopak světlé lemování je vadou. 
Bílé mají peří lesklé, často se ukazuje nažloutlý nádech. Upřednostňujeme vždy zvířata s čistě bílou podsadou i krycím peřím. 
U barevného rázu krahujcovitého je základní barva černá s lomeným modrošedým žíháním. Netolerujeme výskyt celobarevných pér ať už černých nebo modrých či šedých. 
Černé mají výrazný lesk a byly vystaveny již v Lipsku v roce 1981 ve velmi dobré kvalitě a především v typu.  
Chovatelé se snaží o prošlechtění dalších barevných rázů a tak se můžeme setkat např. s černobílými, modrými či koroptvími aj. 

KOHOUT: širokého postoje, typického pro bojová plemena. Trup má středně dlouhý a značně vzpřímený s delším krkem. Hlava je středně velká, mírně klenutá a v přední části hodně široká. Lícní vous kryje červené ušnice a zakrnělé laloky, které by neměly být vůbec vidět, překrývá se i bradová část vousu, který je bohatě opeřen, mohutný a mírně protáhlý. Hřeben je nízký, nečleněný, 1 až 2 cm vysoký, částečně porostlý drobnými štětičkovitými pírky. Oko je velké, divokého vzhledu. Perlové zbarvení je předností, může být však i oranžově červené. Obočnice je silnější. Krční a sedlový závěs bohatý, ne příliš dlouhý. Běháky jsou středně dlouhé, žluté, hladké, široké, se čtyřmi prsty. Záda středně široká, rovná a plochá. Křídla jsou dlouhá, přiléhává a v ramenech mírně odstávající. Ocas je střechovitý, plný, se středně dlouhými, úzkými srpy, výše nasazený – vzpřímený. 

SLEPICE: v hlavních znacích se podobá kohoutovi. Trup je však vodorovnější, břicho plnější. Hřeben je menší, z větší části porostlý štětičkovitými pírky. Krční závěs lehce odstává. Působí líbivým dojmem. 
V našich podmínkách většinou zvířata nedosáhnou předepsané hmotnosti, kohoutům schází vzpřímený postoj a bojový vzhled. Nesplnění hmotnostního limitu je v mnoha přídech zapříčiněno i používáním velmi příbuzenské plemenitby. Zajímavostí např. u pestrých je, že kuřátka než dospějí, mění dvakrát i třikrát barvu. Jsou velmi čilá a shánlivá, což přetrvává až do dospělosti a mnohdy se plně vyrovnají např. vlaškám. 

Orlovky byly chovány nikoliv jen pro maso a vajíčka, ale také pro svůj líbivý exteriér. Oblíbeny byly především mezi chovateli v Moskvě, Tule, Rjazani, Mcensku, Nižném Novgorodu aj. Koncem 19. století se však pomalu ale jistě začaly orlovky z jednotlivých měst ztrácet, přestaly se objevovat na výstavách a trzích, až nakonec postupně vymizely skoro úplně. Podle Abozina se do popředí zájmu začala dostávat cizí plemena drůbeže, a ta pomalu vytěsnila orlovky. Tak se stalo, že koncem 19. a začátkem 20. století byly orlovky v Rusku doslova vzácností. V časopise „Vestnik pticevodstva“ z roku 1891 známý chovatel A.Vladimerskij o orlovkách píše: „Více jak 15 let jsou orlovky již vzácným plemenem. Nejen, že nejsou k vidění na výstavách, ale zmizely i z chovů.“

A jak se dostaly orlovky do Německa? Byly tam vyvezeny v roce 1910 a v roce 1912 se odtud dostaly do Anglie, kde se staly oblíbenými a jejich chovy se velmi rozšířily. 

V té době bylo z drůbeže vyšlechtěné v Německu několik jedinců dovezeno do Ruska. Tento typ se stal velice brzy oblíbeným i u ruských chovatelů.  Všechny chovatele je třeba upozornit na jednu negativní skutečnost. Německý i ruský typ je považován za jedno plemeno, ale křížením mezi sebou vznikají jedinci, kteří ztrácejí původní znaky pravých ruských čistokrevných orlovek. 

Orlovky jsou původním ruským plemenem, které najdeme v chovech milovníků krásné výstavní drůbeže. Přesto jsou za hlavní problémové okruhy tohoto plemene považovány především tyto skutečnosti – nízká snůška, pozdní dospívání mláďat a jejich poměrně problematický odchov, pomalé a dlouhé opeřování a nutnost zvýšené péče. Plného vzrůstu a dospělosti dosahují až v druhém roce života, kdy jsou však i v největší kráse. 

Zdrobnělé orlovky
V roce 1925 první představené zdrobnělé orlovky z chovů Lomanna, Padeborna a Bekhoffa v Německu neslavily úspěch a chovatelé dávali přednost jiným plemenům drůbeže. Podruhé se objevily v roce 1947 u chovatele Svarra. V roce 1952 byl vytvořen i standard. K vyšlechtění zOL  bylo použito zdrobnělých vousatých rodajlenských slepic a zdrobnělých staroanglických bojovnic. V roce 1975 se objevily bílé orlovky u G. Pina v Hamburku. Koroptví byly představeny v roce 1979. 
Zakrslé orlovky mají přední část těla mírné vzpřímenou jako jiná bojovná plemena, širokou hlavu, u kohouta je peří v záhlaví a v závěsu mírně odstávající. Záda jsou střední délky, široká a plochá. U kohouta je peří sedla méně výrazné. Ocas je nesený téměř v pravém úhlu. Hruď je široká, nikoliv však viditelně vyklenutá. U slepičky je břicho plné. Holeně jsou znatelně vystouplé, nohy střední délky. Hlava na bocích a bradě působí pyšným dojmem. Brada je zdobená hustým a plným vousem. Hřeben je malý a ořechový s malými a nehlubokými proláklinami, místy porostlý drobnými štětičkovými pírky. Oči jsou oranžově červené až hnědé barvy. Velmi brzy začíná nést a snůška je dobrá. Opeření hlavy má své opodstatnění v tuhých zimách. Jde o drůbež značně otužilou, klidnou, ale přesto ostražitou.
Projevuje se poměrně častá kvokavost. Slepičky jsou velmi dobré matky a v nebezpečí velmi srdnatě brání své potomstvo. V době, kdy jsme měli jen plemenný chov zdrobnělých hempšírek, používali jsme orlovky jako kvočny s vynikajícími výsledky. Při této příležitosti si však neodpustíme malou zmínku o člověku, který orlovkám zasvětil celý život a dlouhá léta měl uznaný plemenný chov právě na zOL trojbarevné. Byl to pan Václav Šulc ze Šluknova. Mezi další jeho oblíbená plemene patřily vlašky a „malé“ kočinky žluté. Bohužel pan Václav již není mezi námi. Jeho snaha o rozšíření a udržení tohoto plemene drůbeže byla neskutečná. Vzpomínáme, jak jednou v březnu, už ve věku 70 let, sedl na dámské kolo a jel na pravidelný  nákup do místní samoobsluhy. Vzal to přes bývalou Německou demokratickou republiku a navzdory trampotám a nepředstavitelným problémům dovezl na nosiči kola, v papírové krabici, kohoutka zdrobnělé orlovky. Jeho první cesta z „nákupu“ vedla k nám, aby se pochlubil. Při návratu domů mu radost nezkazila ani jeho manželka, mimochodem velice hodná paní, když se zeptala, kde má nákup. No a tak musel s pravdou ven, protože při cestě za kohoutkem zapomněl nákup i s taškou v NDR. Mimochodem i on se dá považovat za našeho učitele, který nás nikdy nenechal v úzkých, ani jako chovatel, ani jako člověk.